Nevědí hodiny

Strážce Evka Ivo zasténala a opřela se o hrubý kámen. Zlobr byl mrtvý. Z krku mu čnělo půl tuctu šípů a levá strana lebky se po poslední ráně jejího trpasličího kladiva zhroutila dovnitř. Na chvíli si mohla odpočinout.

„Zvládli to“, řekl nad ní stojící strážce Antoine.

„Dobře,“ odpověděla Evka. Smyslem toho, že se postavili mezi nešťastné horníky a smrt rozsévajícího zlobra, bylo dostat ty smolaře ven. I když to znamenalo pár pohmožděnin. A možná i zlomené žebro. Antoine se spustil na zem vedle ní, vlastní bolestí se mu svraštil obličej. Oba si lehli na záda a zírali na zšeřený strop jeskyně.                

„Taky jsme to zvládli,“ nadhodil Antoine. Sebral kámen a pohrával si s ním mezi prsty. Elf nikdy nedokázal zůstat v klidu.

„Tentokrát.“

Antoine se rozesmál. „To jsi říkala i posledně, když jsme bojovali se zlobrem.“

„Posledně to byli zlobři. Více než jeden. Ten třetí tě málem připravil o hlavu.“

„Jo, ale testoval jsem novou formuli!“

Evka se usmála při vzpomínce na žíravou pachuť Antoinova experimentálního lektvaru. „To jo. Málem jsi nás oba vyhodil do vzduchu.“

„Nikdy jsem netvrdil, že to byl dobrý plán.“ Antoine vyhodil kámen do vzduchu a zase ho chytil. „Ale hally se na ta pole vrátily. Když jsme tudy projížděli naposledy, viděli jsme tam srnčata.“

„Vzpomínáš na ty zplozence před Kasselem?“ zeptala se Evka. Zhoubná přítomnost zplozenců otrávila vodu. Slaniska se naplnila šedým kalem. Ptáci umírali. Vesničané mezi chrčivým kašlem prosili o záchranu. Evka odešla z vesnice sama a narazila na nestvůrnou hordu.

„Byla jsi nemocná,“ řekl Antoine. „Ale tys mi získal čas.“

„A tys zastavila šíření.“

„Říkal jsi, že ti dlužím polévku.“ Antoine znovu hodil kamenem.

„V Merdainu byl ten démon.“  

„Nesnáším démony,“ zamumlal Antoine.

„Myslím, že ani on tě neměl rád.“

„Aspoň že naší knize se kromě menšího opálení nic nestalo. Ta záhadná povídka. Byli jsme u poslední kapitoly.“ Antoine se ušklíbl. „Proti těm vířivcům ve Vysokých horách jsem si vedl líp než ty.“

„Sotva jizva. Mě nekousla... co to bylo za tu věc před Arlathanem?“

Antoine si krátce sáhl rukou na rameno. „Pořád nevím. Ale zvládli jsme to. I když to bylo o fous.“

„Jde o to, že Strážci mohou zemřít mnoha způsoby,“ řekla Evka.

„Nebo prostě žiješ dál,“ oponoval Antoine tiše.

„Dernel se vydal na své Volání,“ řekla Evka.

Antoine neodpověděl. Položil kámen na zem. Nevěděl o tom.

Dernel nebyl tak starý, ale zhouba v jeho krvi – v krvi všech strážců – mu říkala, že konec se blíží. Evka ho naposledy doprovodila k Hlubokým cestám. Zemřel v boji s podzemními nestvůrami.

„Být strážcem tě zabije tak jako tak,“ řekla Evka. „A ani jeden z nás se nedozví, kdy se tak stane.“

„Jestli se nebojíš, tak já taky ne.“

Z hloubi jeskyně Evka vycítila pohyb zplozenců. Neměli moc času, než dorazí další nestvůry. Ale chvilku ještě měli.

„Znovu se mě zeptej,“ řekla.

Zvedl kámen, znovu ho položil a pak se na ni upřeně podíval. „Evko Ivo, vezmeš si mě?“

„Ano.“ A políbila ho.